Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv

Ivan Koněv se narodil v prosinci 1897 v Lodějnu severně od Moskvy. Po škole pracoval jako nižší úředník. V devatenácti letech ho povolali do armády. Svět se právě zmítal v 1. světové válce, on se však do bojových akcí nedostal. Po bolševickém převratu působil ve svém rodném kraji jako tzv. politický komisař, od léta 1919 zastával vyšší funkce v politickém aparátu armády. Jeho „ochráncem“ se stal lidový komisař obrany Vorošilov, který jej vyslal studovat na vojenskou akademii. Chránil jej před čistkami, ale poté, co byl sám odvolán na jaře 1940 z funkce, se i Koněvova kariéra zastavila.

Po útoku německých vojsk na SSSR v létě 1941 se Koněv sice osvědčil ve funkci velitele armády, v říjnu 1941 však zcela selhal jako velitel Západního frontu. Celé jeho vojsko bylo obklíčeno a téměř půl milionu jeho vojáků padlo do zajetí. Před popravou ho zachránil generál Žukov. Do léta 1943 Koněv velel frontovým uskupením na vedlejších směrech. Své velitelské schopnosti projevil během bitvy u Kurska, kde jemu podřízené tankové jednotky zastavily německý útok v bojích o Prochorovku. Od května 1944 Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, který působil v hlavním strategickém směru. Jeho vojska se mimo jiné účastnila karpatsko-dukelské, viselsko-oderské (osvobodila 27. ledna 1945 koncentrační tábor Osvětim) a berlínské operace. Spolu s dalšími sovětskými frontovými uskupeními se zapojila do pražské operace, přičemž osvobodila severní, severozápadní, severovýchodní a střední Čechy a nad ránem 9. května 1945 pronikla do povstalecké Prahy.

Po válce působil Koněv nejprve jako velitel Střední skupiny vojsk ve Vídni, na jaře 1946 převzal funkci hlavního velitele pozemního vojska, ale od podzimu 1951 se musel spokojit s funkcí velitele méně významného vojenského okruhu. Teprve na jaře 1955 se vrátil do nejvyšších funkcí, stal se náměstkem ministra obrany a hlavním velitelem vojsk Varšavské smlouvy. Zároveň byl nasazován k vojenskému řešení v politicky ovládaných zemích – na podzim 1956 rozdrtil maďarské povstání, od léta 1961 řešil berlínskou krizi výstavbou zdi, což byla jeho poslední oficiální akce. V květnu 1968 se ještě v čele vojenské delegace do Československa snad nevědomky zapojil do příprav srpnové okupace. Zemřel v květnu 1973 v Moskvě.

Jiří Fidler, historik