„Svlékli mě donaha, zmlátili do bezvědomí, byl jsem celý oteklý. Stál nade mnou bachař s kýblem vody. Jen ten kýbl vody mě probral.“

Tak popisuje Julián Slepecký svůj výslech poté, co ho v roce 1951 letech dopadli po neúspěšném pokusu o útěk z komunistického Československa. Julián, syn ukrajinského otce a české matky, přišel na svět v Haliči na tehdejším polském území. Otec, veterán první světové války, měl zkušenosti s bojem proti bolševikům, a když si Hitler se Stalinem v září 1939 rozdělili Polsko, snažila se rodina přežít přesuny front a s tím spojené změny režimů v ústraní venkova.
Nacisté Juliána odvlekli v roce 1944 na nucené práce, po válce se ocitl ve sběrném táboře pro občany Sovětského svazu ve Francii. „Tam nám řekli, že tovarišč Stalin dal příkaz, že všichni sovětští občané v zahraničí se musí dopravit domů.“ Během zastávky transportního vlaku v Polsku Julián uprchl a na konci roku 1945 se shledal s rodiči u příbuzných v Praze, jak si ještě za války slíbili.

Stal se vojákem z povolání a jako rotmistr učil v poddůstojnické škole. Obávaným bolševikům ale neunikl. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ho znechutila přeměna armády podle sovětského vzoru. Kvůli neúspěšnému pokusu o emigraci mu soud vyměřil dvacetiletý trest. V roce 1959 požádala Juliánova manželka o jeho podmínečné propuštění a uspěla. „Na světě je dobro i zlo. Já jsem se rozhodl bojovat za dobro a také jsem to odnesl,“ říká.

Dozor

Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.

Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.