Petru Šídovi bylo v létě 1968 čtyřiadvacet let, bydlel v Liberci, živil se jako studnař a s kamarádem snili o cestě do Kanady. Osudného 21. srpna ráno přežil jako zázrakem krveprolití u liberecké radnice. V nepřehledné situaci začali sovětští vojáci z bezprostřední blízkosti pálit do davu. „Zasáhli mě z necelých dvou metrů. První dávkou mi prostřelili obě kolena. Upadl jsem na zem, zaštítil jsem se trochu taškou. Od té doby to bylo takové malé peklo. Postupně jsem schytal další rány. Lidé křičeli, do toho řinčely samopaly, celá řada těch vozidel na sebe narážela, vojáci z nich stříleli, kde se dalo. Nebylo to nic hezkého.“

Petra zasáhlo sedm střel. Měl prostřelená obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, lehké zranění měl i na paži a nejvážněji byl raněn v oblasti pánve. Po operaci v nemocnici se probral vedle dalších dvou vážně zraněných mladíků – teprve čtrnáctiletého Miroslava Bernarda, kterému sovětští vojáci prostřelili plíce, koleno, ruku a ustřelili triceps. Druhým byl devatenáctiletý slovenský student Jan Šoltys.

„Přiskřípl ho tank v podloubí, rozdrtil mu pánev, přelomil nohu, obě klíční kosti,“

líčí Petr Šída, který se z těžkých zranění léčil přes dva roky.

Velké zklamání zažil v srpnu 1969, když chtěl u radnice uctít památku devíti obětí invaze v Liberci. „Přibelhal jsem se z nemocnice. Ležela tam velká hromada květin. Policie celé prostranství obklíčila a lidi vytlačila. Pak přijel traktor a kytky naházeli na valník.“ Památka obětí invaze se nesměla připomínat dalších 20 let.

Vpád

Na jaře 1968 lidé v Československu ožili nadějí. Komunisté slibovali zrušení cenzury, obnovení soukromého hospodaření a mnoho dalšího. To se však soudruhům v Sovětském svazu nelíbilo. Touha po svobodě by mohla nakazit i další země a národy ve východním bloku.

V noci na 21. srpna probudilo obyvatele této země hučení letadel a burácení tanků. Armády Sovětského svazu a dalších komunistických zemí Varšavské smlouvy naši zemi přepadly. Bezbranní lidé vybíhali do ulic, stavěli se do cesty tankům, snažili se s okupanty diskutovat, hrozili jim pěstmi. Všechno bylo marné. Naše lidově demokratická armáda tuto zemi nebránila. Vedení státu Sověti deportovali do Moskvy a přinutili jej ke kapitulaci. Až na Františka Kriegla se všichni – prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a další – podvolili. Během srpnových dní Sověti zabili 137 lidí. Československo se na další dvě dekády stalo okupovanou zemí.