Za druhé světové války sloužil Milan Píka u britského letectva RAF v kanceláři. Marně žádal o přeřazení na východní frontu. Doufal, že se zbraní v ruce stane po boku svého otce – Heliodora Píky. Tomu vděčily za život tisíce Čechoslováků: jakožto vojenský atašé v SSSR vyjednal jejich propuštění ze sovětských koncentračních táborů – gulagů a jejich nástup do československé jednotky formující se v Buzuluku.

Po válce byl Heliodor Píka zástupcem náčelníka generálního štábu, trpěl bolestmi žlučníku. Dovolenou v březnu 1948, kterou mu soudruzi nařídili, využil k operaci. Když ho zatýkali tajní agenti, tahali ho z nemocničního lůžka. Na břiše měl ještě nezhojenou ránu. Vyšetřování muže absurdně obviněného z velezrady probíhalo v Dělostřelecké ulici č. 11, kde po válce sídlila sovětská tajná služba Smerš. Milan s několika přáteli promýšlel možnosti osvobození otce. V listopadu 1948 si kvůli tomu i pro něj přišla tajná policie a uvěznila ho na Pankráci, kde tehdy shodou okolností seděl i jeho otec. Heliodor měl celu s oknem do dvora. Milan tak během vězeňské rozcvičky vykřikoval pokyny na spoluvězně, aby ho slyšel i otec:

„Hlavu vzhůru! Výdrž!“

Ten mu krátce před popravou poslal moták: „Můj nejdražší. (…) Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu,“ napsal Heliodor Píka v roce 1949 na cele smrti. Milana Píku po popravě otce propustili, vyhodili ho z armády. Odstěhoval se na Slovensko. I díky němu se zachoval dopis Heliodora Píky na rozloučenou: „Nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu. (…) Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti (…) studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost…“

Dozor

Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.

Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.