Už od puberty prozkoumávala Hana Hamplová svět hledáčkem fotoaparátu. „Nejdůležitější je vědět, proč ten záběr děláte,“ říkal jí učitel fotografie Ján Šmok. Když 21. srpna 1968 vyrazila se svou reflectou do ulic Prahy, věděla to úplně přesně.

Na první sovětský tank narazila u Pražského hradu. „Byli mezi nimi ostřejší chlapíci, ale i vyjukaní mladí kluci. Gruzíni, Kalmykové, Rusové,“ vzpomíná na jeho posádku, kterou se snažila vyfotografovat. „Davaj pljonku!“ přikázal jí jeden z vojáků – chtěl, aby mu vydala film.

Druhý den se připojila ke skupině lidí protestujících před budovou ÚV KSČ. Dům se ocitl v obklíčení sovětských vojáků. Když se demonstrující pohnuli kupředu, dostali vojáci pokyn, aby na ně zamířili. Napětí v obou táborech se dalo krájet. „Stáli naproti nám, blizoučko, asi na dva metry. Mířili na nás a viděla jsem, jak těm klukům kapou slzy po tvářích. I pro ně to musel být strašný problém,“ konstatuje.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy podle Hany Hamplové poznamenal celou její generaci: „Lidi mého věku, kteří prožili rok 1968 v době dospívání, tím byli zásadně zasaženi. Potom už vstupovali do KSČ jenom kariéristi.“

Vpád

Na jaře 1968 lidé v Československu ožili nadějí. Komunisté slibovali zrušení cenzury, obnovení soukromého hospodaření a mnoho dalšího. To se však soudruhům v Sovětském svazu nelíbilo. Touha po svobodě by mohla nakazit i další země a národy ve východním bloku.

V noci na 21. srpna probudilo obyvatele této země hučení letadel a burácení tanků. Armády Sovětského svazu a dalších komunistických zemí Varšavské smlouvy naši zemi přepadly. Bezbranní lidé vybíhali do ulic, stavěli se do cesty tankům, snažili se s okupanty diskutovat, hrozili jim pěstmi. Všechno bylo marné. Naše lidově demokratická armáda tuto zemi nebránila. Vedení státu Sověti deportovali do Moskvy a přinutili jej ke kapitulaci. Až na Františka Kriegla se všichni – prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a další – podvolili. Během srpnových dní Sověti zabili 137 lidí. Československo se na další dvě dekády stalo okupovanou zemí.