V dubnu pětačtyřicátého roku bylo Stanislavovi 13 let. Jednotky Rudé armády se valily k rodné Ostravě a fronta duněla stále blíž. Ovšem nebylo to poprvé, kdy jako dítě poznal, co je to válka. Už 29. srpna 1944, ukrytý ve sklepě, přežil spojenecký nálet. Stovky letounů Liberator sypaly bomby na město a proměnily centrum v trosky.

„Venku to hřmělo a naše petrolejka pochodovala po podlaze,“ vzpomíná. Když nastalo ticho, vylezl na ulici a spatřil tu zkázu. Kráter před domem měl průměr dobrých osm metrů. Tehdy poprvé viděl mrtvé lidi. Podobně pak u kostela v Hrabůvce 1. května 1945 sledoval, jak rudoarmějci ukládají padlé do řad.

„Vykopali hroby, důstojník chvíli řečnil, zazněly dvě salvy,“ vybavuje si chvíle, které mu navždy utkvěly v paměti.

Po válce Stanislav absolvoval Masarykovu rolnickou školu v Opavě. Rolníkem se však nestal. Odkud přišli osvoboditelé, odtud se také šířily ideje útlaku a násilí. Komunistickou kolektivizaci zažil v Prlově na Zlínsku, kam se přestěhoval za svou ženou. „Venkov nestál o sovětské kolchozy. Byli jsme vychovaní pro soukromé hospodářství.“

Pracoval na dráze, ve dne v noci chodil do směn, zabezpečoval provoz vlaků. Nikdy ho nepovýšili. Křesťan oddaný katolické církvi svou víru neskrýval a kádrováci to dobře věděli. Stanislav však nelituje: „Po celý život jsem cítil Boží blízkost a vnímal jeho ochranu.“

Osvobození

Nacistické Německo bylo ve druhé světové válce poraženo odhodláním, statečností a bojovým nasazením vojáků USA, Velké Británie, Polska, Francie, Sovětského svazu a dalších zemí a národů. Sovětský svaz v čele s diktátorem Stalinem se ale ke Spojencům připojil až ve chvíli, kdy byl sám v červnu 1941 nacisty napaden. Do té doby se SSSR choval jako partner nacistického Německa v duchu paktu Molotov–Ribbentrop uzavřeného krátce před vypuknutím války. Když tehdy desetitisíce Čechoslováků utíkaly před nacisty do SSSR, skončily často v pracovních táborech Gulagu. Rudá armáda vstoupila do války až v létě 1941 po napadení nacistickým Německem.

Sovětský svaz nasadil na východní frontu přes šest milionů vojáků. Můžeme mluvit o velkém hrdinství a obrovských ztrátách. Rudá armáda za velikého úsilí porážela lépe vyzbrojený a vycvičený německý Wehrmacht a s tím logicky rostla prestiž „země sovětů“. Mluvíme-li však o osvobození Československa, musíme vedle obětí Sovětů (uvádí se až 140 tisíc padlých rudoarmějců) zmínit i desetitisíce našich vojáků bojujících po boku Spojenců na východní i západní frontě, statečné slovenské povstalce, parašutisty, partyzány a tisíce jejich pomocníků, povstalce z barikád českých měst na sklonku války a v neposlední řadě vojáky americké armády, kteří osvobozovali část československého území od západu, i pozapomenuté rumunské vojáky postupující se Sověty od východu. Dne 8. května 1945 zavládl v Evropě po dlouhých šesti letech mír a Československo se stalo osvobozenou zemí. Bohužel však ne svobodnou.