V létě 1944 deportovali nacisté Antonína Moťoviče a jeho blízké z rodného podkarpatského Chustu do Osvětimi. Antonín i otec prošli selekcí a byli posláni na otrocké práce do Mauthausenu a Ebensee. Vyčerpaný otec krátce před osvobozením zemřel. Antonín se vydal zpět do Chustu, kde se šťastně shledal s matkou a sourozenci, kteří válku přežili.

Jejich domovská Podkarpatská Rus se mezitím stala součástí Sovětského svazu, Moťovičovi ale za svou vlast považovali Československo. Sami sovětští vojáci je varovali, že jim v SSSR hrozí další tábory a otrocké práce. Nakonec přesídlili do českých Teplic.

Antonín vystudoval medicínu, vstoupil do komunistické strany. Jenže v roce 1952 na nátlak Stalina proběhl jeden z nejznámějších vykonstruovaných politických procesů, tentokrát ovšem mířil přímo do nejvyšších pater komunistické strany.

„Slánského proces pro mě byl hrozná rána. V té skupině lidí, kterou popravili, byli většinou Židé.“

Antonín se náhodou dozvěděl o svých kádrových materiálech. Zjistil, že v očích soudruhů je jeho židovský původ přítěží. „Postupovali stejně jako nacisté, tvořili seznamy Židů. Nerozhodovala odbornost, ale loajalita k režimu. Řekli jsme si se ženou Aliskou, že tady nezůstaneme. Půjdeme tam, kde o nás stojí.“ V roce 1965 utekli s dětmi přes Jugoslávii a Itálii do Izraele, kde našli nový domov.

Dozor

Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.

Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.