Ivan Ivanovič (pamětník si nepřeje zveřejnit své pravé jméno) se narodil krátce po 2. světové válce v ruském Sankt Petěrburgu (dříve Leningrad). Vyrůstal v prostředí vzdělané židovské rodiny, obdivoval západní kulturu. V době mírné liberalizace poměrů v SSSR v polovině 60. let studoval angličtinu. Vysokou školu nedokončil a musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. V řadách sovětské armády se v srpnu 1968 účastnil invaze do Československa.
„Prosím vás, co jiného jste čekali od Brežněva, od té zrůdy, od Sovětského svazu? Že vám svobodu dovolí? Jestli jste čekali, že dovolí, pak jste pitomci. Jestli ne, tak proč jste nebojovali? Tak jste zbabělci. Buď pitomci, nebo zbabělci. Samozřejmě, já si to nemyslím, ale chci poukázat na český omyl, na tu vaši mírumilovnost. Že s Hitlerem to dopadne. A že i se Stalinem. A že i s Brežněvem to nakonec dobře dopadne,“ říká Ivan Ivanovič.
Noc z 20. na 21. srpna 1968 popisuje jako jeden ohromný zmatek, všude nervozita a strach. Sovětští vojáci měli jedinou informaci – že jedou zachránit bratrský národ.
„Na školení nám řekli, že vás musíme zachránit proti imperialismu. Protože západní Německo poslalo tanky a už jsou na padesát kilometrů uvnitř Československa a rvou to na Plzeň. Pro nás to byl šok! Za prvé, nikdo to nemohl zkontrolovat. Věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já, který nenáviděl komunisty, jsem si myslel: Německé tanky v Československu? Kdo ví…“