Sovětská justice poslala Levka Dohoviče z Podkarpatské Rusi na deset let do gulagu. Čtrnáctiletý chlapec z Užhorodu putoval za mříže v roce 1950. Už ve třinácti se stal členem skupiny, která po městě šířila protisovětské letáky s nápisem „Smrt komunismu“. Podkarpatskou Rus totiž v závěru války zabrala Stalinova vláda, která na bývalé československé území přinesla nesvobodu a bídu.
Levko putoval do pracovních lágrů v Archangelské pracovní kolonii pro mladistvé na poloostrově Konvejer u Bílého moře. Nepodrobil se, psal protisovětské básně a v šestnácti se pokusil o útěk. Kopal tunel na svobodu. Když na to bachaři přišli, dostal dalších deset let vězení.
V gulagu se seznámil s profesory, kteří ho vychovali a vzdělali mimo jiné i v hudbě. Učil ho hlavní operní dirigent z Oděsy Leonid Iščenko, profesor a houslista z Leningradu Alechnovič nebo divadelní pedagog Lea Kalmeta. Na svobodu se Levko Dohovič dostal v roce 1956, necelé tři roky po smrti Stalina. S maminkou utekl do Československa, kde založil Poddukelský lidový sbor a pěvecký sbor Vesna. Mnohokrát ho vyslýchala Státní bezpečnost a nutila k udávání, čemuž úspěšně vzdoroval.
Bránil se tím, že když ho nezlomila sovětská tajná služba KGB, tak ho ke spolupráci nezíská ani StB.
Dozor
Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.
Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.