Otec Vjačeslav Irmanov pocházel ze staré ruské šlechtické rodiny, v Praze žil od roku 1937. V květnu 1945 ho přišli zatknout agenti zvláštní jednotky sovětské kontrarozvědky Smerš (Smrt špionům), kteří za nečinnosti československých úřadů odvlékali do sovětských gulagů stovky ruských emigrantů. Tehdy ho zachránila svou duchapřítomností Kateřinina matka.

„Řekla jim, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli tak překvapeni, že odešli. Nastalo ale období hrozného strachu.“

Vjačeslav Irmanov, sochař, hudebník a příležitostný herec, se poté několik měsíců ukrýval u zpěváka Arnošta Kafky. „Byl to statečný člověk, protože schovávat otce bylo velmi nebezpečné.“ Po čase mohla být rodina opět spolu a v roce 1947 přišla na svět Kateřina. Počátkem roku 1948 ji rodiče poslali k ruské babičce, která žila v emigraci v Helsinkách. Mezitím ale v Československu převzali moc komunisté a návrat malé Kateřiny se zkomplikoval. K rodičům se vrátila po třech letech. U babičky se mluvilo pouze rusky a jí nějakou dobu trvalo, než si v Praze osvojila češtinu.

Jako dvanáctiletá si zahrála ve filmu Holubice režiséra Františka Vláčila. I přes problematický kádrový profil vystudovala gymnázium a v roce 1967 nastoupila ke studiu psychologie. Po srpnové okupaci studovala ve Švýcarsku, možnost emigrace ale nakonec zavrhla. „Tehdy jsem si uvědomila, že mi na Československu, které tehdy bylo v ohrožení, velmi záleží,“ říká Kateřina Irmanovová.

Dozor

Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.

Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.