Když bylo Petře Erbanové z Liberce 20 let, ocitla se takříkajíc ve špatnou dobu na špatném místě. Při vpádu sovětské armády do Československa 21. srpna 1968 byla mezi demonstranty, do nichž spustili okupanti palbu v centru Liberce. Šla tehdy do práce, do zubní laboratoře:
„U radnice se srocovala velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Házeli z lešení radnice na projíždějící tanky rajčata,“ vzpomíná.
„Kousek za námi se objevil tank a z něj vyčuhovali dva vojáci. Začali po nás střílet.“ Po střelbě zůstalo na ulici ležet pět mužů a jedna žena, další utrpěli těžká zranění. Okupanti zasáhli Petru Erbanovou do kolena a měla roztržené lýtko. Noha jí připadala jako kus hadru. Léčila se sedm měsíců. Musela přestat hrát závodně volejbal a lyžovat.
„Mohu pochopit obyčejné, mlaďounké kluky, kteří seděli v tancích. Nevěděli vůbec, co se děje, kam jedou, co tady dělají,“ říká Petra Erbanová, „okupaci jako takovou a vše, co způsobila, ale odpustit nelze.“
O rok později, 21. srpna 1969, pokládala květinu na místo, kde sovětský voják střelil do krku zdravotní sestru Evu Livečkovou: „Přišli ke mně dva chlapi. Kytku z pietního místečka vhodili do silnice pod kola autobusu,“ vypráví. Jeden z mužů jí vyhrožoval: „Jestli se nechcete dostat na výslech, okamžitě zmizte!“ To už ale nebyli sovětští okupanti, ale její spoluobčané.