MUDr. František Plhoň měl v liberecké nemocnici službu osudné ráno 21. srpna 1968. O tom, že Československo čelí invazi vojsk Varšavské smlouvy, se dozvěděl cestou do práce. Když dorazil do nemocnice, operovalo se na osmi stolech a desítky zraněných lidí čekaly na ošetření.

„Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela. Ty lidi, kteří zemřeli, si budu pamatovat do smrti. Lidé tehdy v nemocnici leželi na sálech, na vozících na chodbách i jen tak na zemi. Ti, kteří měli třeba jen prostřelené ruce, trpělivě čekali. Vládla tam solidarita,“ vypráví.

Zanedlouho začaly sanitky přivážet další raněné, tentokrát po pádu podloubí, do kterého narazil sovětský tank.

„Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená,“ vzpomíná František Plhoň na nejhorší službu svého života.

Liberec byl po Praze městem, v němž si srpnová invaze vyžádala nejvíce obětí: 21. srpna 1968 zde zemřelo 7 lidí, 48 bylo zraněno, dva lidé podlehli zraněním později.

Vpád

Na jaře 1968 lidé v Československu ožili nadějí. Komunisté slibovali zrušení cenzury, obnovení soukromého hospodaření a mnoho dalšího. To se však soudruhům v Sovětském svazu nelíbilo. Touha po svobodě by mohla nakazit i další země a národy ve východním bloku.

V noci na 21. srpna probudilo obyvatele této země hučení letadel a burácení tanků. Armády Sovětského svazu a dalších komunistických zemí Varšavské smlouvy naši zemi přepadly. Bezbranní lidé vybíhali do ulic, stavěli se do cesty tankům, snažili se s okupanty diskutovat, hrozili jim pěstmi. Všechno bylo marné. Naše lidově demokratická armáda tuto zemi nebránila. Vedení státu Sověti deportovali do Moskvy a přinutili jej ke kapitulaci. Až na Františka Kriegla se všichni – prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a další – podvolili. Během srpnových dní Sověti zabili 137 lidí. Československo se na další dvě dekády stalo okupovanou zemí.