„Za první světové války jsme měli v Rusku legionáře, kteří bojovali, a tak utíkám proto, že se organizuje naše armáda a my budeme bojovat proti Němcům, abychom osvobodili Československo,“ vyprávěl u prvního výslechu NKVD na sovětském území student gymnázia Jan Plovajko, proč se rozhodl po obsazení rodné Podkarpatské Rusi Maďarskem utéct do Sovětského svazu.
Za nedovolené překročení hranice ho soud poslal na tři roky na Sibiř.

Po dlouhé anabázi v přecpaných dobytčácích i na lodi po Jeniseji skončil za polárním kruhem v Norilsku, centru Norillagu – obávaného komplexu desítek pracovních táborů. Dokud měl dost sil, pracoval v kamenolomu, kde rozbíjel odstřelené kamenné bloky pomocí dláta a krumpáče. Z domova byl na fyzickou práci zvyklý, sportoval, ale nedostatek jídla a věčná zima se podepsaly i na jeho zdraví.

„Pak už jsem vážil 40 kilo a nemohl dál pracovat, tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken,“ vzpomínal Jan Plovajko.

„To už mi říkali ‚dochoďjága‘.“ Tedy vězeň odevzdaný, kterého čekala už jen smrt. Z otřesných podmínek tábora Norillag jej po třech letech vysvobodila možnost přihlásit se k budované československé armádě.

Společně s padesáti dalšími Čechoslováky se vydal na cestu do Buzuluku. Prošel těžkými boji u Kyjeva, Dukly, Liptovského Mikuláše a doputoval vítězně až do Prahy. Po únoru 1948 se ho komunisté pokusili získat pro vstup do strany a ke spolupráci na čistkách v armádě, což pro neblahé zkušenosti se sovětskými komunisty odmítl. Z armády ho v roce 1950 vyhodili a začal se živit jako dělník.

Osvobození

Nacistické Německo bylo ve druhé světové válce poraženo odhodláním, statečností a bojovým nasazením vojáků USA, Velké Británie, Polska, Francie, Sovětského svazu a dalších zemí a národů. Sovětský svaz v čele s diktátorem Stalinem se ale ke Spojencům připojil až ve chvíli, kdy byl sám v červnu 1941 nacisty napaden. Do té doby se SSSR choval jako partner nacistického Německa v duchu paktu Molotov–Ribbentrop uzavřeného krátce před vypuknutím války. Když tehdy desetitisíce Čechoslováků utíkaly před nacisty do SSSR, skončily často v pracovních táborech Gulagu. Rudá armáda vstoupila do války až v létě 1941 po napadení nacistickým Německem.

Sovětský svaz nasadil na východní frontu přes šest milionů vojáků. Můžeme mluvit o velkém hrdinství a obrovských ztrátách. Rudá armáda za velikého úsilí porážela lépe vyzbrojený a vycvičený německý Wehrmacht a s tím logicky rostla prestiž „země sovětů“. Mluvíme-li však o osvobození Československa, musíme vedle obětí Sovětů (uvádí se až 140 tisíc padlých rudoarmějců) zmínit i desetitisíce našich vojáků bojujících po boku Spojenců na východní i západní frontě, statečné slovenské povstalce, parašutisty, partyzány a tisíce jejich pomocníků, povstalce z barikád českých měst na sklonku války a v neposlední řadě vojáky americké armády, kteří osvobozovali část československého území od západu, i pozapomenuté rumunské vojáky postupující se Sověty od východu. Dne 8. května 1945 zavládl v Evropě po dlouhých šesti letech mír a Československo se stalo osvobozenou zemí. Bohužel však ne svobodnou.