„Dělej, že jsi hluchoněmej,“ požádala Natálie Laštovičková svého strýce Aljošu, než nastoupili do taxíku.
Strýc přijel do Prahy vlakem na dlouho plánovanou návštěvu ze Soči. Jenomže jen pár dní před ním do Československa dorazili jeho krajané, ovšem na rozdíl od strýčka je nikdo nevítal. Byl srpen roku 1968. Pražské hlavní nádraží bylo plné lidí, kteří utíkali na Západ, řidič taxíku nadával na „Rusáky“, v autobuse to hučelo jako v úle. Natálie žila v Československu od narození a její čeština byla perfektní, takže taxikář v ní ani jejím mlčícím společníkovi soukmenovce nenáviděných okupantů nepoznal.
Natálie se narodila ruským rodičům v Užhorodu. Po maďarském obsazení Podkarpatské Rusi absolvovali jako českoslovenští občané náročnou anabázi do Prahy. Otec Jevgenij Kuftin na sklonku války pomohl sovětským partyzánům a snad díky tomu se rodina vyhnula násilné repatriaci do SSSR. Zůstali v Praze, ale ponechali si sovětské občanství.
Natálie nikdy nevstoupila do Svazu mládeže ani do KSČ, živila se jako tlumočnice a překladatelka. Zemi svých předků několikrát navštívila. Vždy s sebou vezla několik kufrů věcí pro režimem zdecimované příbuzné. Rozpolcenost mezi láskou k původní vlasti a strachem a nenávistí vůči bolševickému Sovětském svazu ji provázela celý život.