V srpnu 1968 Jaromír Ulč ještě netušil, že ho čeká velká kariéra u Státní bezpečnosti. Politika ho nezajímala. „Já jsem si o tom nic nemyslel, doma jsme se o tom nebavili,“ říká o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tak jako mnozí v těch dnech, i on nosil v klopě trikolóru. Ale když ho na mostě přes Vltavu zastavili sovětští vojáci, poslušně ji odepnul: „Musel jsem ji sám hodit do řeky,“ uvedl.

Později vstoupil do služeb komunistického ministerstva vnitra. Nejprve odposlouchával západní pohraničníky a diplomaty, později měl jako operativec kontrarozvědky na starosti sledování církví. Přítomnost okupačních vojsk v Československu pro něj byla daností, kterou nezpochybňoval.

„Jsme malá zemička uprostřed Evropy, která holt musí někam patřit. Byli jsme smíření, že jsme v sovětském bloku. Nehodnotili jsme příliš, jestli je Západ lepší, nebo horší,“ říkal. A jedním dechem zmiňoval výhody, které mu to přinášelo:

„Režim jsem vnímal tak, že mám slušný peníz, postaráno o rodinu, mám kde bydlet a víceméně nejsem ničím svázán, že si můžu dělat, co chci, i když ne úplně. Tak to je, tak to asi být musí. Nejsem žádný rebel, nikdo v rodině žádný rebel nebyl.“

Dozor

Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.

Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.