Lahovice, nevelká osada na soutoku Vltavy a Berounky, se v květnových dnech roku 1945 staly místem velké odvahy i tragédie. Tamní most přes Berounku představoval důležitý strategický bod, místo, kudy chtěli němečtí vojáci proniknout do vzbouřené Prahy.

Od 5. května vznikaly na silnici vedoucí od Zbraslavi do Prahy barikády. Stráž na nich držel i lahovický mladík Josef Bachura. Vzpomíná, jak v noci na 6. května slyšel od západu dunění. Těšil se, že by to mohly být americké jednotky, ve skutečnosti šlo o vojáky Ruské osvobozenecké armády (ROA), takzvané vlasovce. Armáda vytvořená ze sovětských válečných zajatců se v závěru války chtěla vymanit z nacistického područí a nakrátko poskytla pomoc českým povstalcům.

Německým vojákům se ráno 7. května podařilo probít přes most až na několikátý pokus. Nacisté chtěli pomstít smrt svého důstojníka, pozatýkali desítky mužů, řadu z nich popravili, další, včetně Josefa, vedli jako živé štíty po hlavní silnici směrem ku Praze. V cestě jim stála další barikáda u Velké Chuchle. „Když jsme přišli na padesát metrů, z barikády vyšel obránce a zastřelil německého vojáka.“ Rozpoutala se přestřelka. Josef Bachura seběhl z náspu silnice a svalil se k zemi.

„Nakonec mě zachránil nějaký vlasovec. Všiml si mě a zavolal na mě: ,Idi sjuda, ja russkij.‘“

Příští hodiny strávil v zázemí pod ochranou vlasovců, domů se vrátil následujícího dne, když boje utichly. Statečný odpor obránců lahovických barikád pomohl zbrzdit postup nacistů od jihu do centra Prahy. Cena však byla vysoká, více než 40 jich padlo nebo bylo nacisty popraveno.

Osvobození

Nacistické Německo bylo ve druhé světové válce poraženo odhodláním, statečností a bojovým nasazením vojáků USA, Velké Británie, Polska, Francie, Sovětského svazu a dalších zemí a národů. Sovětský svaz v čele s diktátorem Stalinem se ale ke Spojencům připojil až ve chvíli, kdy byl sám v červnu 1941 nacisty napaden. Do té doby se SSSR choval jako partner nacistického Německa v duchu paktu Molotov–Ribbentrop uzavřeného krátce před vypuknutím války. Když tehdy desetitisíce Čechoslováků utíkaly před nacisty do SSSR, skončily často v pracovních táborech Gulagu. Rudá armáda vstoupila do války až v létě 1941 po napadení nacistickým Německem.

Sovětský svaz nasadil na východní frontu přes šest milionů vojáků. Můžeme mluvit o velkém hrdinství a obrovských ztrátách. Rudá armáda za velikého úsilí porážela lépe vyzbrojený a vycvičený německý Wehrmacht a s tím logicky rostla prestiž „země sovětů“. Mluvíme-li však o osvobození Československa, musíme vedle obětí Sovětů (uvádí se až 140 tisíc padlých rudoarmějců) zmínit i desetitisíce našich vojáků bojujících po boku Spojenců na východní i západní frontě, statečné slovenské povstalce, parašutisty, partyzány a tisíce jejich pomocníků, povstalce z barikád českých měst na sklonku války a v neposlední řadě vojáky americké armády, kteří osvobozovali část československého území od západu, i pozapomenuté rumunské vojáky postupující se Sověty od východu. Dne 8. května 1945 zavládl v Evropě po dlouhých šesti letech mír a Československo se stalo osvobozenou zemí. Bohužel však ne svobodnou.