„Cestování do Sovětského svazu nedoporučujeme,“ stálo v katalogu cestovní kanceláře Urania, ve kterém si Hana čítala jako malé děvče před válkou. Vyrůstala v Teplicích, které se po mnichovském diktátu staly součástí hitlerovského Německa.
Když sem v noci z 8. na 9. května 1945 dorazili sovětští vojáci, chovali se jako na území nepřítele. „Pohraničí prožívalo konec války drastickým způsobem. Ti vojáci ani nevěděli přesně, kde jsou. Snad u sebe neměli ani mapy. Mysleli si, že jsou v Německu,“ říká Hana Truncová. A chovali se s brutalitou tomu odpovídající:
„Brali lidem jízdní kola, sundávali z rukou hodinky, rvali křížky z krku. Všechno možné. Jakým právem?“
Rok nato přišly první poválečné, jak Hana Truncová říká, „takzvaně svobodné“ volby. „V celém pohraničí bylo všechno pomalováno jenom rudě. Volič se téměř bál volit někoho jiného než komunisty. Mnoho občanů dostalo darem dům, byt, různé potřeby k životu. Tak šli k urnám a děkovali. Ano, to byl začátek konce.“
Hana po převratu v únoru 1948 uvažovala o emigraci. Než se k tomu spolu se svým milým Otakarem Čeňkem Truncem odhodlali, zatkli je v létě roku 1951 příslušníci StB. Soud Haně Truncové vyměřil 13 let za velezradu. Nakonec strávila v komunistických kriminálech devět let.
Dozor
Komunisté po únoru 1948 po sovětském vzoru zlikvidovali občanské svobody. Okradli každého, kdo vlastnil půdu či jiný majetek. Uvěznili tisíce lidí v pracovních táborech, kde mnozí v nelidských podmínkách dobývali uranovou rudu pro Sovětský svaz. Stovky nepohodlných komunisté zavraždili či odsoudili k trestu smrti a popravili (Píka, Horáková, Broj, Slánský a další). Izolovali zemi od svobodného světa, zavedli cenzuru. Ne každý se vzdal. Stateční lidé zakládali odbojové skupiny, převáděli uprchlíky přes hranice. Bránili se počínající totalitě slovy i skutky.
Nezačalo to ale 25. únorem 1948. Komunistická strana posílena autoritou Sovětského svazu s aureolou „osvoboditele od nacismu“ se stala politickým hegemonem už dříve, což potvrdila i vítězstvím v napůl svobodných volbách v roce 1946. Soudruzi tehdy lhali, když voliče ujišťovali, že nepůjdou sovětskou cestou, že „kolchozy u nás nebudou“. Po únorovém puči prohlásili, že „vůle vládnoucí třídy jest povýšena nad zákon“. A tuto vůli dělníků že „zastupuje“ právě komunistická strana. Země se na dlouhých čtyřicet let podřídila vůli vedoucích představitelů Sovětského svazu. KSČ v zásadních otázkách podléhala direktivám z Moskvy. Na průběh vykonstruovaných monstrprocesů dohlíželi sovětští poradci. Avšak nic z toho nesnímá z domácích aktérů hlavní odpovědnost za rozsáhlé zločiny, které charakterizovaly tuzemský totalitní systém.
