Evu Landovou z pražské židovské rodiny deportovali v jedenácti letech spolu s rodiči do terezínského ghetta, poté do Osvětimi. S matkou skončily v lágru Stutthof (dnes Gutowo v severním Polsku), kam poslali nacisté zbědované osvětimské vězeňkyně na hloubení zákopů proti postupující sovětské armádě.

„Moje maminka hrozně zeslábla a umřela 22. listopadu 1944. Zůstala jsem sama.“

Ujaly se jí starší kamarádky. Kvůli omrzlinám jí hrozila amputace nohou. „Chodit jsem nemohla, ležela jsem, jedla jsem, co mi kdo dal, nebo vůbec nic. Asi 21. ledna 1945 se otevřely dveře našeho bloku a v nich stál mladík v uniformě rudoarmějce. Rusky nás pozdravil, řekl: Zdravstvujtě! My jsme nevěděly, co to je, ale pochopily jsme, že jsme svobodný.“

Po válce zůstala z celé rodiny sama, všichni ostatní zahynuli. Čtrnáctiletou dívku si osvojil sovětský židovský lékař Mojsej Ionovič Mer. Z Evy Landové byla Evelina Merová a jejím novým domovem se stal tehdejší Leningrad (dnes Sankt. Petěrburg). Říká, že i v poválečném Sovětském svazu se setkala s antisemitismem, a domnívá se, že pouze Stalinova smrt v roce 1953 zachránila sovětské Židy před obviněním ze spiknutí a rozsáhlými represemi. V nové vlasti založila rodinu. V devadesátých letech 20. století se vrátila do rodné Prahy.

„Němci to měli líp zorganizovaný, s takovou tou přesností, ale Rusové taky zabili hrozně moc lidí úplně nevinných. Rusové o tom aspoň otevřeně nemluvili,“ popisuje Evelina Merová svou zkušenost s diktaturami 20. století. „V Rusku byly lágry ještě dřív než v Německu, tak nevím, kdo se od koho učil. Obojí bylo hrozný.“

Osvobození

Nacistické Německo bylo ve druhé světové válce poraženo odhodláním, statečností a bojovým nasazením vojáků USA, Velké Británie, Polska, Francie, Sovětského svazu a dalších zemí a národů. Sovětský svaz v čele s diktátorem Stalinem se ale ke Spojencům připojil až ve chvíli, kdy byl sám v červnu 1941 nacisty napaden. Do té doby se SSSR choval jako partner nacistického Německa v duchu paktu Molotov–Ribbentrop uzavřeného krátce před vypuknutím války. Když tehdy desetitisíce Čechoslováků utíkaly před nacisty do SSSR, skončily často v pracovních táborech Gulagu. Rudá armáda vstoupila do války až v létě 1941 po napadení nacistickým Německem.

Sovětský svaz nasadil na východní frontu přes šest milionů vojáků. Můžeme mluvit o velkém hrdinství a obrovských ztrátách. Rudá armáda za velikého úsilí porážela lépe vyzbrojený a vycvičený německý Wehrmacht a s tím logicky rostla prestiž „země sovětů“. Mluvíme-li však o osvobození Československa, musíme vedle obětí Sovětů (uvádí se až 140 tisíc padlých rudoarmějců) zmínit i desetitisíce našich vojáků bojujících po boku Spojenců na východní i západní frontě, statečné slovenské povstalce, parašutisty, partyzány a tisíce jejich pomocníků, povstalce z barikád českých měst na sklonku války a v neposlední řadě vojáky americké armády, kteří osvobozovali část československého území od západu, i pozapomenuté rumunské vojáky postupující se Sověty od východu. Dne 8. května 1945 zavládl v Evropě po dlouhých šesti letech mír a Československo se stalo osvobozenou zemí. Bohužel však ne svobodnou.